Mise splněna! Marek „Smišťa“ Smištík na vrcholu Ojos del Salado (6 893 m n. m.)
06.02.2026 20:40
Minule jsme psali o tom, že náš Jazzman Marek „Smišťa“ Smištík míří do výšek, kde už se sny neplní přáním, ale poctivou dávkou bolesti, disciplíny a odhodlání. Dnes už můžeme napsat jediné: mise úspěšně splněna.
Marek stanul na vrcholu Nevado Ojos del Salado (6 893 m n. m.) – nejvyšší sopky na světě a druhé nejvyšší hory Ameriky. A nebyla to žádná romantická horská procházka. Bylo to… jak sám popsal: brutální peklo.
Start z nejvýše položené chaty na světě
Výstup začal na místě, které samo o sobě zní jako sci-fi:
nejvýše položená chata na světě – 5 837 m n. m., ne ne, to nejsou Lišany
Odtud se vyráželo v 5:15 ráno. Tma, zima, tělo už dávno není „v pohodě“, ale hlava ví, že dnes je ten den. A pak… dlouhé hodiny dřiny.
A ve 13:31 to přišlo: VRCHOL.
Atacama: krása, která bolí
Vrchol leží v poušti Atacama. Kdo si představí poušť jako teplo a klídek, ten by tady rychle změnil názor. Atacama je extrém v každém směru:
- teploty hluboko pod nulou
- silný vítr, který bere sílu i chuť mluvit
- slunce celý den, které pálí, i když mrzne
- a hlavně nadmořská výška, která mění každý krok v boj o dech
Smišta to vystihl přesně:
„brutální peklo, ale povedlo se“
Když už nemůžeš, přijde to nejtěžší
A jako by to nestačilo, v 6 800 metrech se výstup láme do dalšího levelu:
„V 6800 m začalo lezení po skále… když už jsi totálně vyflusanej, tak musíš začít nejvíc makat.“
To je ten moment, kdy se neukáže, kdo má nejlepší vybavení nebo nejdražší boty, ale kdo má hlavu a srdce. Kdo dokáže jít dál i ve chvíli, kdy by nejradši všechno zahodil.
A Marek šel.
Kdy ti vlastně dojde, že jsi to dokázal?
Ještě jedna věc je na tomhle příběhu silná. Nejsilnější pocity často nepřijdou na vrcholu. Přijdou až potom. Pro příklad můžeme uvést, když se vcelku nedávno ptal předseda klubu Ing. Tomáš Votava, legendy českého himálajismu Radka Jaroše:
„Kdy ti vlastně dojde, že jsi něco takového zvládl?“
A odpověď? Překvapivá a pravdivá:
Ne hned. Ne na vrcholu. Ne při fotce.
Ale až dlouho potom, když už jsi dole v táboře, když z tebe začne padat napětí a tělo si uvědomí, že už nemusí bojovat o každý nádech.
Ten moment, kdy sedíš, jsi vyčerpaný, je ti špatně, dáváš se dohromady… a najednou si v hlavě přehraješ, co se vlastně stalo.
A přijde ten pocit. Neuvěřitelný. Píše o tom například Simon Sinek.
Už je zpátky v Base Campu
Marek už je zpět v Base Campu, kde se dává do kupy. Jak sám psal, tělo dostalo pořádnou nálož:
„Už jsem v Base campu a dávám se do kupy“
Ale víte co? To je ta nejlepší únava. Ta, která bolí, ale zároveň hřeje. Protože je za ní splněný sen.
Smišto, klobouk dolů!
Marek ukázal, že život není o tom přežít, ale občas si říct:
„Jdu. A uvidím, co ve mně je.“
A ono v něm bylo dost.
6 893 metrů dost.
Smišto – gratulujeme! A děkujeme, že inspiruješ nejen hráče, ale i nás všechny kolem klubu. Protože i florbalový klub je hlavně o lidech. A takové příběhy dělají naši komunitu výjimečnou.
Jazzmani drží spolu – na hřišti i na vrcholech světa.